Zpověď

28. listopadu 2011 v 23:59 | Modrá |  Literární koutek
... neslibovala jsem náhodou, že to tu nenechám takové mrtvé? Ehm... ups!
Ano, moc dobře si uvědomuju, že toho sem moc nového nepřibývá a že mám ještě spoustu rozdělané práce, ale jak to říct... není čas. Prostě není. A proto je svátek, když se vůbec dostanu k nějakému psaní. Docela nedávno jsme tu měli jednu jednorázovku tak trochu mimo mísu a i jeden domácí úkol do češtiny. Myslím, že přišel čas se zase jednou podělit o svou domácí práci na hodinu českého jazyka :).

Když necháte komentář, budu ráda.
str.136/3. Zpověď




Jejich hlasy se pomalu vzdalovaly. Ještě pořád jsem slyšela jejich křik, jejich urážky, co slovo to ostrá jehla, kterou mi zabodávali do hrudi, do zad, do nejvnitřnějších útrob mého mozku, zabodávali je a z čiré radosti opět vytahovali, jen proto, aby je vzápětí mohli vbodnout jinam. Ničilo mě to. Chtělo se mi křičet, i když jsem věděla, že jediné, co bych ze sebe momentálně dostala, by byly pouze zvuky podobné zvířecím skřekům.

Áron se je snažil odehnat. Křičel na ně cosi zpět, ale jeho slova jsem už nebyla schopná vnímat. Slepě jsem se kamsi rozeběhla, přebíhala jsem z jednoho světelného ostrůvku pod lampou ke druhému, sníh mi křupal pod botami a těžký kabát mě táhl k zemi. Bylo mi jedno, kam běžím. Chtěla jsem pryč, už navždy! V ostré zatáčce mi podklouzla noha a já se bokem narazila o tvrdý chodník pokrytý námrazou. To mne ale nezastavilo. Znovu jsem se zvedla a kulhavým krokem jsem vykročila kupředu. Skácela jsem se na první lavičku. Byla jsem v parku. A kolem mě tma. Od úst mi odlétaly mihotavé obláčky. Nechtěla jsem začít brečet. Za žádnou cenu. Nesmím!

"Leno! Leno!" ozval se odkudsi Áronův hlas. Zatnula jsem ruce v pěst. Ještě pořád jsem nemohla popadnout dech. Zpoza temného keře se vynořila silueta.

"Leno," promluvila. Tiše.

"Jdi, pryč," odsekla jsem, "Nechci teď s nikým mluvit, ani se na nikoho koukat, mám už pokrk tohohle všeho! Jdi pryč!"

"Co byli zač?"

"Řekla jsem ti, abys šel pryč!" rozkřikla jsem se. Přisedl si za mnou. I on byl udýchaný. Běžel snad za mnou? "Ne, huso, asi za tebou válel sudy!" poblahopřála jsem v duchu svojí brilantní vnímavosti a ostrovtipu. Áron cosi držel v dlani. Byla to červená stužka. Pomačkaná a dávno už vybledlá, ale pořád moje. Rychle jsem si sáhla do účesu. Nebylo pochyb, byla to ona. Ta samá stuha, kterou jsem si každý den po celých pět let vázala do vlasů. Když zaznamenal, že ji upřeně pozoruji, mlčky mi ji podal. Křečovitě jsem ji sevřela v promrzlých dlaních a dala se do pláče. Cítila jsem se hrozně. Tak hrozně jak už dlouho ne.

"Ti grázlové ti ji museli strhnout," poznamenal Áron poněkud nejistě. Asi nevěděl co dělat ubrečenou holkou. Taky bych to nevěděla. "Našel jsem ji ležet ve sněhu. Ještě, že je červená, byla dobře vidět!" pokusil se odlehčit situaci. Mačkala jsem ji v rukách. Jako dítě. Uvnitř mě to vřelo. Vztek, smutek, zklamání. Chtěla jsem vykřiknout.

"Ty se nezeptáš?" pronesla jsem ale místo toho tiše. Zatvářil se nechápavě.

"Na co?"

"Proč mi říkali Smrtko," při vyslovení toho slova se mi sevřelo hrdlo.

"Záleží na tom? Ty nejsi Smrtka, ty jsi Lena a Lenu já znám. Lenu mám rád." Nevěděla jsem co odpovědět. Chtěla jsem mu to říct. Celý svůj příběh, ale zároveň jsem se bála jeho reakce. Občas ale člověk prostě musí vsadit všechno na jedinou kartu.

"Tuhle - tuhle stužku jsem dostala, když mi bylo třináct. Já - nikdy jsem moc nebavila s ostatními dětmi. Od té doby co maminka s tatínkem… a Dan…" při vzpomínce na rodiče a nejstaršího bratra se mi trochu roztřásly ruce, "po tom požáru… neměla jsem moc kamarádů. Vlastně ani jednoho. Bylo to jako by se na mě všichni dívali skrz prsty a zároveň mě přehlíželi. Občas jsem uvažovala, jestli by si někdo všiml, kdybych jednoho dne prostě zmizela. Jestli by si všichni třeba neoddechli. Ale pak… do čtvrti se k nám přistěhovala jedna holka. Taková rozjívená, pořád někde pobíhala." Trošku jsem se pousmála. "Jak ta byla ukecaná! Všem hrozně lezla na nervy. Nechápu proč, ale oblíbila si mě. Asi proto, že jsem moc nemluvila. Pořád mi něco povídala. Ona… byla jediný člověk, který se ke mně choval opravdově. Hezky. K narozeninám mi dala tuhle stužku - taky neměli moc peněz, stejně jako my. Mě to ale stačilo. Byla jsem z ní strašně nadšená. Nosila jsem ji úplně pořád. Ale-" zadrhla jsem se. Věděla jsem, že Áron poslouchá. Že čeká, co bude dál. Stuhu jsem žmoulala v dlani. "Jednou jsme se pohádaly - líbil se nám stejný kluk ze školy. Hrozně jsem se na ni tehdy urazila a křičela jsem na ni. Že už s ní nikdy v životě nepromluvím. Druhý den ji srazilo auto." Odmlčela jsem se. To odporné ticho mě tížilo na srdci. Jako by mi v duši vyhlodávalo ještě větší díru, než jakou už v ní předtím zanechal tenhle příběh. "A půl roku po tom jsem se doslechla, že ten kluk, kvůli kterému jsme se pohádaly, zemřel na zápal plic. Všichni se mě začali bát. Šeptali si o mě, že jsem čarodějnice, Smrtka. Že jsem prokletá. Rodiče, brácha, ona, ten kluk… jsem prokletá, vím to!" Rozklepala jsem se a možná to bylo zimou. "Bylo to hrozné! Každý kdo kolem mě prošel, se za mými zády křižoval, pokřikovali na mě, házeli po mě kameny! Myslela jsem, že se to změní, když se odstěhuji, když odejdu pryč, ale … Už to nikdy nechci zažít, už nikdy nechci nikoho ztratit!" S těmito slovy jsem se zvedla a chtěla jsem znovu utéct pryč. Pryč od Árona, abych se mu už nikdy nemusela podívat do tváře, aby se nestal další obětí mého prokletí. Naražený bok se ozval. Křikla jsem bolestí. Cítila jsem cizí ruku na zápěstí.

"Ty jsi tak strašně hloupá!" zvolal naoko rozhořčeně a hbitě mě k sobě přitáhl. Na okamžik jsme se změnili v jeden organismus. Naše dechy se prolínaly. Cítila jsem jeho teplo.

"Tak hrozně hloupá, jestli si myslíš, že tomu uvěřím. Ty přeci nejsi Smrtka. Ty jsi Lena. Moje Lena. A Lenu mám rád."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Violette Violette | 29. listopadu 2011 v 10:32 | Reagovat

Jů ;-)

2 červená červená | 29. listopadu 2011 v 20:32 | Reagovat

Tyjo, to je úplně něco inýho než mám já :) achjo, alespoň jsem se inspirovala, jak to má vypadat :). Jinak je to hrozně pěkný, taková romantika na konci :)

3 Modrá Modrá | Web | 29. listopadu 2011 v 22:55 | Reagovat

[1]: Budu to brát jako kompliment :) děkuji

[2]: Huh, no já nevím, jestli jsem ta nejpovolanější osoba :) Díky, jsem ráda, že se ti to líbilo... tak byla jsem trošku drastická, musela jsem to na konci nějak vyvážit ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama