Dokonalý okamžik

2. listopadu 2011 v 22:52 | Modrá |  Literární koutek
Ehm, co k tomuhle říct? Věc se má tak - taky si jistě jako já v hlavě vymýšlíte nejrůznější příběhy. Konkrétně já jich mám v hlavě nespočet a neustále si vymýšlím nové a nové a nové... A písničky, které poslouchám mi k mým příběhům tvoří soundtrack. Velmi nedávno jsem z temných hlubin své 'empétrojky' vylovila jeden kus, který mi jednu scénu z jednoho z mých příběhů vyloženě evokoval. A já se rozhodla, že si alespoň tuhle jednu sepíšu dohromady. Je to jen výtržek, nebude vám to dávat smysl, nebudete tomu rozumět a asi se vám to ani nebude líbit. Ale pokud ano, budu moc ráda ^^

Pozn. autorky: Vím v jaké žijeme době a proto přikládám ještě vysvětlivku. Jméno "Jen" se v tomto případě nečte [džen], ale obyčejně česky [jen]. To jenom kdyby náhodou :)




Podařilo se mi ho najít až po několika minutách úmorného hledání. Dav, všichni ti lidé - jako jeden velký organismus se přelívali z jednoho místa na druhé. Bylo téměř nemožné se kamkoliv dostat aniž byste do někoho nevrazili, což by bylo samozřejmě společensky nepřípustné. Už jen samotná přítomnost všech možných šlechticů a nejrůznějších hodnostářů ve mne budila posvátnou hrůzu. Temné fraky, na nichž byste nenalezli jediné smítko, robustní róby, načančané sukně, stažené korzety, obrovské prsteny, blyštící se šperky, ulíznuté vlasy, oholené tváře, omračující parfémy, pozvednuté nosy, povýšené pohledy, opovržlivá odfrknutí, falešný smích, pokřivené známosti, hlava na hlavě a přitom každý za vlastní oslizlou zdí postavenou z pýchy, pohrdání a odměřenosti. Celý ten kolotoč se otáčel po velké síni a točil se stále rychleji a rychleji, až se mi z něj zamotala hlava. Na chvíli jsem zatoužila stát se jedním z číšníků, kteří, jak se zdálo, jako jediní věděli, jak se mezi hloučky všudypřítomné šlechty pohybovat obratně a bez zaváhání. Jediný, kdo byl očividně zcela nad věcí, byl obrovský skleněný lustr, přímo stvořený k tomu, aby dramaticky spadl dolů mezi nás.

Když jsem se konečně vypotácela z celého toho cirkusu, zahlédla jsem svého společníka, kterak hovoří s již od pohledu zámožnou dámou, jejíž šaty v minulém životě zřejmě sloužily jako plachta námořního křižníku. Zamával na mě.

"Madam, dovolte mi, abych vám představil můj dnešní doprovod-" chystal se mne uvést, ale vznešená dáma byla rychlejší.

"Vy jste ta hraběnka, co přijela z hor, že? Tady pan Reiter se o vás již zmínil. Ráda vás poznávám, má drahá." Po očku jsem střelila pohledem po Jenovi. Jeho výraz byl dokonale kamenný. Jo tak hraběnka, jo?

"Je mi velkým potěšením," uklonila jsem se nejvznešeněji, jak jsem dovedla.

"Mylady je štědrým dárcem naší nemocnice. Díky její pomoci jsme mohli koupit budovu na Říční ulici." Dáma ledabyle mávla rukou. Vzduchem v tu chvíli prolétlo minimálně pět kilo drahých kovů.

"V porovnání s tím, že jste synovi zachránil nohu, je to mizivá částka. Náš rod nezapomíná." Různorodé štěbetání všech lidí v sále přehlušila hudba. První páry se vydaly na taneční parket.

"Hmm," ženiny rty se rozlily v blažený úsměv a snivě přivřela víčka, "Tahle píseň. Kolik se k ní váže vzpomínek! Zamlada jsme s mužem zvládli protančit na plese celou noc." Šibalsky se usmála. "Možná byste měl slečnu hraběnku požádat o tanec, Jene. Dohromady jste tak roztomilý pár." Po zádech mi stekly první kapky studeného potu. Nervózně jsem se usmála, ale podle mého mínění to spíš než úsměv muselo připomínat smrtelný škleb.

"Já a Jen? Ne, ne, ne, jsme jenom přátelé, nic víc, to ne. Ha ha." Měla jsem touhu se nakopnout. "A navíc, nikdy se mi nepodařilo přesvědčit ho, aby se mnou tančil. To už byste snadněji dostala čerta do nebe než-"

"Smím prosit?" Čelist mi spadla až ke kolenům.

"Co-cože?" Dáma se na nás jenom šibalsky usmála a zmizela v davu. Nevěřila jsem svým uším.

"Vážně tu otázku musím opakovat?" Sklíčka v brýlích se mu zaleskla. Nedovedla jsem posoudit, jestli to myslí vážně, nebo jenom žertuje. Ale vzhledem k tomu, že tam stále stál s rukou napřaženou a čekal, nedůvěřivě jsem mu podala tu svoji a nechala se odvézt mezi dvojice rotujících plebejců. Do zvuků hudby zazněl líbezný tenor. A naše nohy začaly přešlapovat po tanečním parketu.

"Jsi nějaká zamlklá, to ti není podobné," načal, když jsme obkroužili jeden postarší pár.

"Netušila jsem, že umíš tančit. A stejně tak jsem netušila, že jsem hraběnka," nedalo mi to, abych ho trochu nepopíchla. Ušklíbl se.

"Ta milá dáma bude šťastnější, když si bude myslet, že jsi hraběnka. Ze stejného důvodu jako když nebude vědět, kde se muž, který operoval jejího syna, naučil tak dobře zacházet s noži."

"Víš, občas mi naháníš strach, Jeníku." Nemohla jsem si nevšimnout té malé démonické jiskřičky v jeho oku. Chvíli nikdo nic neříkal. Pozorně jsem pozorovala všechny stojící osoby, které jsme postupně houpavými kroky míjeli. Baroni, šlechtičny, generálové a v jeden moment jsem téměř určitě zahlédla vladařovo temné roucho. Byli tu všichni. Všichni namačkaní na malém prostoru a točili se, točili kolem nás. Musel tu někde být i on. Někde tu je a celé to začne, právě tady a právě dnes!

"Poslední měsíc jsem chodil na taneční hodiny," ozval se Jenův jemný šeptavý hlas u mého ucha. Podívala jsem se na něj. Oči měl zavřené a slepě mne vedl. Do rytmu hudby naše nohy vydupávaly píseň dvou tanečníků. Nevěděla jsem co říct.

"Jene, já-"

"Nic neříkej," umlčel mě a dál jsme proplouvali prostorem. V tu chvíli mi to začalo dávat smysl.

Já jsem neměla být ta, se kterou jsi tu dnes večer měl tančit, viď, Jeníku? Ty tmavě modré šaty se měly lesknout na jiné dívce a ty jsi tu s ní dnes měl vytáčet valčík. Ne se mnou. Všechno to světlo, luxus, lesk a třpyt. Melodická hudba doprovázející slova tklivé písně, která se všem zarývá do hlavy. Píseň o lásce. Její dlouhé plavé vlasy se měly pohupovat ze strany na stranu. A dohromady jste si měli stvořit vlastní svět, do kterého by nevstoupila ani šlechta, ani číšníci, ani vládce. Ale místo ní jsem tu já.

Zkusila jsem se na chvíli od všeho oprostit. Přestala jsem kontrolovat všechny tváře a hledat tu jedinou - černou a svraštělou. Přestala jsem být "spasitelem světa" a znovu jsem se stala obyčejným děvčetem. A tento moment se stal dokonalým. Sevřelo se mi srdce.

Byla to celá součást tvého plánu, že? Společně s tou malou krabičkou, která tě tíží v kapsičce na prsou. Mě neoklameš, vím, že ji tam máš. Cítím ji. Dokonalý moment, pro dokonalou dívku. Kdybych se sem jen nemusela dostat. Kdyby mi jen nenabídla své místo. Kdybych jen nemusela najít jeho dřív, než to všechno spustí…

"Je mi to líto," vydechla jsem. Doufala jsem, že ví, že to myslím vážně.

"To je v pořádku," odpověděl a pokračovali jsme v tanci, tentokrát již oba s otevřenýma očima.

U stropu cosi zacinkalo. Jen ztuhl a zastavili jsme se. Nad námi se v lanoví u velkého lustru mihl jakýsi tmavý stín. Můj přítel cosi vykřikl a za ruku mě chvatně začal odtahovat pryč. Já ale nemohla odtrhnout oči od řítícího se masivu. Bylo to podobné jako sledovat lavinu. Něco tak strašného a zároveň překrásného. Dokonalý moment se v jediné sekundě roztříštil na miliony blýskavých střepů, které se rozletěly po celém sále.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nuka Nuka | 5. listopadu 2011 v 14:29 | Reagovat

Tyhle obrovské, honosné křišťálové lustry přímo vybížejí k tomu, aby je někdo odříznul.
Mohu se zeptat jaká píseň to byla, která tuto scénu doprovázela?

2 Pierretta/Modrá Pierretta/Modrá | Web | 6. listopadu 2011 v 20:41 | Reagovat

Andrea Bocelli - Con te partiro
Já normálně na operu fakt nejsem, ale tahle se mi moc líbí. Fakt dlouho jsem ji neslyšela, ale když jsem si ji po době zase pustila... pochopila jsem proč jsem si ji do tý mp3 vůbec natáhla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama