Pouštní déšť

31. července 2011 v 7:00 | Modrá |  Literární koutek
Ano, je tomu tak, dokonce i modré housenky čas od času potřebují dovolenou a proto i já vyrážím do ciziny, přesněji řečeno do země rytířů kulatého stolu, do jejich největší metropole. Londýn, kotě! Ehm, a vzhledem k tomu, že je neděle se tam už teď někde vesele promenáduju. Teda, alespoň doufám :) Každopádně ani na vás nezapomínám mí milí čtenáři *podrbání na bradičce*
Připravovala jsem pro vás sice něco lepšího, ale vzhledem k akutnímu nedostatku času a schválnostem mého scanneru si budete muset počkat, až se uráčím vrátit zpět. Jako takovou malou kompenzaci si vychutnejte následující jednorázovku. A nebojte, o středeční video nepřijdete ;)

Hl.p.: Gaara, Kankurou, Temari



Tiše jsem se v bezbolestné agónii převaloval z boku na bok. Už to trvalo hodiny. Hodiny toho beznadějného utrpení. Už se to nedá vydržet. Už ne!
Prudce jsem se posadil a zlostně ze sebe zkopal deku a pohodil ji na zem. Nejde to, prostě to nejde! Nemůžu usnout. Takový dětinský problém, ale… Rukama jsem si promnul obličej, snad z pocitu, že by mi to mohlo pomoci.

Nikdy jsem to nedělal. Za celých šestnáct let. Mám sice v pokoji postel, ale nikdy jsem na ní nespal. Tak jak, u všech svatých, to mám udělat? Nikdy jsem nesměl usnout. Děsil jsem se toho. Děsil, že se ze mě stane příšera, strašlivé monstrum, které srovná celou vesnici se zemí, tak jak podle vás mám teď usnout!?

Hořce jsem se uchechtl. Je to ironie, že? Ah, kolikrát se mi za tu dobu chtělo spát, kolikrát mi víčka padala vyčerpáním a hlava byla zemskou přitažlivostí postrkována dolů…dolů…dolů… a já nesměl usnout! Ani na vteřinku! Musel jsem se bolestivě štípat do obličeje, celou noc jako lev v kleci přešlapovat! Málem jsem se z toho zbláznil. A teď? Teď když konečně můžu složit hlavu, zalézt si pod deku, poslouchat pouštní vítr honící se mezi vysokými budovami a nechat se ukolébat v tom omamném stavu, uvolnit tělo a svou mysl nechat snít… snít…

Vstal jsem. Co jiného mi taky zbývalo? Další probděná noc. Chodba je temná a vidím jenom díky slabému měsíčnímu světlu, které třpytivě pokrývá podlahu, stěny-

Ha-šššš… sestřino poklidné oddechování-

Chrch chrch chrááá… bratrovo kakofonické chrápání-

Jak já jim vždycky záviděl. Záviděl, že mohou spát. Vždycky ve spánku vypadali tak klidně. Tedy, Kankurou si občas slinil na polštář ale-

Nalil jsem si studenou vodu a zhluboka se napil. Cítil jsem jak voda tiší moje rozpálené vnitřnosti, jak mi zklidňuje dech, jak se mi rozplývá po jazyku jako by to byla božská ambrozie-

Ano, záviděl. Záviděl, že je otec ukládal ke spánku a přál jim hezké sny. Tak jsem chtěl, aby mi někdy někdo popřál něco takového. Ale… to já taky neumím. Nevím jaké je to mít sen, nevím-

Tap tarap tap. Tap. Tap.

Sklenice se mi zarazila na půli cesty k ústům. Co to je za zvláštní zvuk? Jde to zvenku. Že by to byl- to snad ne, to není možné, ale- že by přeci?

Skleničku i s vodou jsem takřka odhodil na stůl, div se nepřevrhla a vyběhl jsem na balkón. Nedočkavě, horlivě. Vskutku, jako dítě. Otevřel jsem dveře a ihned mne do obličeje zasáhla sprška kapek padajících z nebe. Ze zataženého pouštního nebe. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to poprvé, kdy v naší vesnici pršelo. Bylo to poprvé, co jsem viděl déšť.
Jako Písečného Shukaku mne z vesnice pustili jen málokdy a jakožto Kazekage jsem se za její zdi dostal ještě méněkrát. Sice jsem o něm slyšel, učil se o něm, ale nikdy ho neviděl, necítil. Kapky mi padaly na kůži, oblečení se mi začalo lepit k tělu, padaly do vlasů, čichal jsem ten chladný a vlhký vzduch, jenž se kolem mne točil jako káča. A poslouchal zpěv stříbřitých perel tančících na plechových střechách.

Začaly mi cukat koutky. Kdybych spal, o celé tohle nebeské představení bych přišel. Rozpřáhl jsem ruce a téměř šibalsky jsem otevřel ústa a s očima zavřenýma před tou oblačnou salvou jsem do ní chytal kapky vody. Bylo to krásné, neskutečné, snad jako by to ani nebyla pravda, jako by to byl jen pouhý sen.

Kankurou si protíral oči, když vstoupil do kuchyně.

"Dáš si kafe?" zeptala se ho sestra. Kankurou jenom něco nesrozumitelně zamumlal, což zřejmě znamenalo 'ano' a chystal se posadit ke stolu. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jeho mladší bratr mu už místo obsadil. Ležel na desce a oddechoval. Před ním ležela převrácená sklenice a voda, která dotekla až ke kraji stolu, se po kapkách vrhala vstříc hlubinám.

Tap tarap tap. Tap. Tap.

"Co to má znamenat, jak to, že on ještě spí? Copak neví, kolik je hodin? Gaa-"

"Kankurou!" okřikla ho Temari, "Nech ho spát. Vidíš?" rysy v obličeji jí změkly a prstem poukázala na Gaarův obličej. "Usmívá se. Asi se mu něco zdá. Nech ho ještě chvilku spát."
Kankurou jenom něco odfrkl a sedl si na vedlejší židli.

A déšť nepřestával padat. Kéž by mohl padat napořád…



Yours
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nuka Nuka | Web | 31. července 2011 v 9:01 | Reagovat

Jaj, tohle je strašná podpásovka, číst o spících a snících lidech v devět ráno po probdělé noci.

2 červená červená | 1. srpna 2011 v 19:55 | Reagovat

Jj, Gaara je zlatíčko (teda, teď je zaltíčko), ani o tom neví a usnul jako když ho do vody hodí :)
taková jemňoučká oddechovka to byla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama