Tolik stejní a přesto tak odlišní

28. dubna 2011 v 23:16 | Modrá |  Literární koutek

Takže, Červená, tato jednorázovka je věnovaná tobě. Přijala jsem totiž tvoji výzvu, kterou jsi vyřkla v komentáři u tvé povídky věnované mé maličkosti. Upřímně, taky si myslím, že tohle párování (Gaara/Sakura) není zrovna klasické, ani bych ho nijak nepodporovala, ale začala jsem o něm přemýšlet a v hlavě se mi objevil nápad, který jsem se tedy nakonec pokusila přenést na obrazovku počítače. Jsem zvědavá na tvůj názor na ni (a samozřejmě i na názory vás všech ostatních). Doufám, že se povídka bude líbit.

Hlavní postavy: Haruno Sakura, Sabaku no Gaara
Žánr: temné, romantika (jde o párování Gaara/Sakura, to by bylo, aby tam něco nebylo ;) )



Unaveně jsem se natáhla po klice a dveře pod mojí rukou tiše zaskřípaly. Byl to zvuk sotva slyšitelný, ale temnou a pustou chodbou prolétl jako to nejhlasitější hromobití.

"Sakuro? Co tady děláš?" Gaara seděl na posteli. Když jsem vešla do jeho pokoje, skoro až vyplašeně na mě vytřeštil oči a v ruce sevřel lem přikrývky. V tu chvíli, jenom na malinký moment, vypadal jako dítě přistižené při nějaké nepleše. Vypadal jako by se snad bál vyhubování. Něco mi to připomnělo… ale… co to jen bylo?

"Jsem tu, abych zkontrolovala tvá zranění. Ještě bys neměl vstávat, Gaaro-kun," neodpustila jsem si přeci jen malé pokárání. On už se na mě ovšem nekoukal tak bojácně, jako předtím. Jeho pohled byl opět kamenný, stejně jako vždycky. Ten krátký moment pominul stejně rychle, jako když vážka jednou mávne svými křídly. "Je to teprve pár hodin, co ses vrátil zpět do Suny. A ještě před pár dny jsi byl… jsi byl… no však víš."

"Myslíš mrtvý?" Pohlédl mi zpříma do očí. Světle zelená barva duhovek jenom podporovala chladnost těch jeho. Chladnost jeho pohledu. Oči, ve kterých by člověk jen velmi těžko hledal jiskru, jiskru šibalství, veselosti, chuti do života, na rozdíl od Naruta, kterému se v očích vždy třpytivě leskla. Znám člověka, který má stejné oči jako ty, Gaaro. Zrak poznamenaný bolestí, oči, ve kterých se zrcadlí všechny jizvy na jeho duši.

I ty ses na mne takhle dívával…

"Ano,"hlesla jsem a smutně odvrátila zrak. Vzpomínky na něj mne vždycky rozesmutní.

"Dovol, podívám se ti na ty rány,"změnila jsem co nejrychleji téma, abych sama sebe přivedla na jiné myšlenky. Bez jakýchkoliv protestů si rozepnul košili a úhledně ji vedle sebe položil na postel. Jeho tělo pokrývaly modřiny a podlitiny, hrudník měl ovázaný kvůli několika zlomeným žebrům. Bylo vidět, že členové Akatsuki s jeho tělem nenakládali jemně, když byl "na druhém břehu". Vytáhla jsem krabičku s bylinnou mastí a rukou mu trochu nanesla na jeden z větších šrámů na prsou. Při doteku mé chladné ruky trošku ucukl, nakrčil nos a bolestně sykl.

I ty jsi vždycky takhle cuknul, když jsem ti mazala rány.

"Promiň! Nechtěla jsem-"

"Ne, to je v pořádku. Jenom nejsem zvyklý na fyzickou bolest," zarazil mě. Ach, pravda, jeho písek ho vždy chránil před jakýmkoliv zraněním. Jeho bledá kůže byla prostá jakýchkoliv jizviček. Jeho světlá, bledá kůže… jeho hubené, spíše šlachovité, nežli svalnaté tělo, ramena klesající pod tíhou jeho osudu…

I ty jsi to břemeno na svých bedrech tahal. A nikdy jsi nám nedovolil, abychom ti ulehčili. Tvé silné tělo hyzdil nejeden šrám, ale barva tvé pokožky byla stejně světlá. Ani nevíš, kolikrát jsem zatoužila se jí byť jen dotknout. Nebo aby ses dotkl ty té mojí…

"Slyšel jsem, že i tebe při souboji s Akatsuki zranili," poznamenal a vzápětí pevně semkl rty a pohledem paralyzoval podlahu, jako by o něčem dlouze přemýšlel. A já se mimoděk dotkla své hojící se rány na břiše.

"Ah, ty myslíš tohle? Už to ani nebolí, jsem zvyklá něco vydržet." Chvíli jsme seděli v tichu. A pak Gaara opět promluvil.

"Chtěl bych se ti omluvit."

"Cože?"

"Tehdy před třemi lety, když byla při Chuuninských zkouškách napadena Konoha. Při tom boji v lese… málem jsem tě tam zabil. A teď … teď jsi pro mě riskovala život." Každé slovo pečlivě promyslel, než jej vypustil z úst. Bylo vidět, že on není moc výřečný člověk.

Ty jsi taky nikdy nebyl…

"Nevím, jestli jsi to dělala pro mě, nebo pro Naruta, ale chci, abys věděla, že si toho vážím. Tehdy jsem nebyl nic víc, než netvor toužící po pomstě-"

Pomsta… ty jsi nás kvůli té své opustil. Ale pomsta… pomsta nikoho neudělá šťastným. Ani tebe…ani mě. Tak jsem ti to tehdy řekla. Ale nedokázala jsem tě zastavit. Proč…

"-ale teď už jsem jiný. Díky Narutovi jsem pochopil, že pomstou a prolitou krví ničeho nedosáhnu.

… proč tehdy nedokázal Naruto uzdravit z téhle nemoci i tebe? Z nemoci, která sežere tvoje srdce, tvoji duši!

"Ty- ty brečíš?" Gaara se na mě nervózně podíval. Rychle jsem si hřbetem ruky setřela z tváře slzu.

"Vždycky se tak snadno rozbrečíš, Sakuro."

"Každopádně jsem chtěl říct-" Vidím jeho ústa, jak formují ta slova. Ta slova… Ruce se mi roztřásly. Ale místo jeho hlasu slyším ten tvůj.

"Sakuro, -

-děkuji." Popadla jsem ho jeho tvář a přitiskla své rty na jeho. V očích se mu znovu objevil ten výraz, jako když jsem vešla do místnosti. Ten pohled to byla obava, strach, překvapení. Lidská vlastnost. Díky ní už nevypadal tak vzdáleně. Vypadal jako jeden z nás. Na to jsem si v tu chvíli, když jsem se na něj poprvé podívala, vzpomněla.

Na to, jak jsme v Lese smrti bojovali proti Orochimarovi. Tehdy jsi měl stejně vyděšený pohled. A já si uvědomila, že i ty jsi jenom člověk. Člověk, který se bojí, touží a prožívá jako všichni ostatní. Chtěla jsem, abys mě objal a utěšil a já chtěla to samé udělat pro tebe.

Zavřel oči, už jsem v nich dál nemohla číst. Jeho ruce se nesměle dotkly mých boků. Uvažuji, jestli i ty by ses takhle stydlivě zdráhal. Jeho rty byly suché a popraskané. Přemýšlím, zda by i ty tvoje byly na dotek stejné. Prsty mu vískám v jeho rudých vlasech, ale před očima stále vidím temné prameny spadající do tvých krásných očí.
Vy dva jste tolik stejní… Ale v jedné věci se přeci jen lišíte.

On není ty, Sasuke.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 červená červená | 29. dubna 2011 v 8:35 | Reagovat

O, děkuji, nečekala jsem, že to bude napsané takhle rychle, takže to mě potěšilo dvojnásob. Plus, Gaara je krasavec, kterého nikdy není dost :)
Takže k povídce, bylo to nádherné. Ještě jsem snad od tebe nečetla nic, v čem by bylo tolik citů, a Sakuřiny myšlenky na Sasukeho to jen podporovaly a dodávaly tomu melancholický nádech.
Hm, teď mě tak napadlo, kdyby ti nevadilo, mohla bych napsat jako takové volné pokračování tvé jednorázovky kraťoulinkou kapitolovku? Mám Nápad *rozsvícená žárovka*.
Gaara byl takový překrásně nesmělý a Sakura byla prostě Sakura když není poblíž Naruto.
A ta poslední věta, ta byla dokonalá, dotvořila přesně to, co jsi na začátku tak geniálně načnula.
Takže ještě jednou děkuji, moc mě to potěšilo a jsem poctěna, že jsi takový nádherný kousek věnovala mně.

2 Modrá Modrá | Web | 30. dubna 2011 v 16:01 | Reagovat

Děkuji mnohokrát za pochvalu xD hezky jsi mi tím zvedla ego *snaží se ho stáhnout k zemi, protože poletuje nebezpečně blízko lustru* Ne, vážně jsem vděčná.
Zprvu jsem si myslela, že bych na tohle párování nikdy nebyla schipná sesmolit něco čitelného, ale jak už to občes bývá i mě se rozsvítila žárovka :) Zjistila jsem ale, že přenýst dobrý nápad na papír není až tak jednoduché, jak by si jeden mohl myslet. Už to skoro vypadalo, že vůbec nedocílím toho, co jsem měla od začátku vymyšlené, protože jsem prostě nevěděla jak to napsat. Ale nakonec jsem se svým dílem spokojená ^.^ a to jako velmi.
A ráda si přečtu jakékoliv FF, které na moji povídku vytvoříš... už asi začínám chápat, jak se asi cítí Rowlingová, nebo Kishimoto :D

3 Fialová Fialová | Web | 1. května 2011 v 11:42 | Reagovat

Moc se ti to povedlo... je to krásný ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama